Potřebovala jsem si něčím spravit náladu

A tak mě po mnoha letech zase popadla touha založit si blog. Vlastně o něm přemýšlím už nějakou chvilku a ta nálada to jen rozhoupla k činu. Pracně hledám a nalézám staré útočiště, říkám si, že se budu držet věkového číslování, a najednou jsem zjistila, že už tu jeden mám. Novej. Nepoužitej. 4 roky starej. Tak si ho půjčím, vždyť je to vlastně jedno. Je mi 37 tak jako tak :)
Žádné plány. Sliby. Třistapětašedesátky. Tematické omezení. Prostě si sem budu psát, co potřebuju.

Třeba o běhání. 

Prosinec 2018 jsem strávila rýmičkováním, Víťátko se trápilo stejnou rýmičkou a zubama, poslední týden se ale všechno trochu spravilo (Vánoce!), párkrát jsem se zkušebně proběhla a rozhodla se nevzdat poslední naplánovaný závod. Den začal roztomilou nervozitou (kvůli třem kilometrům!), která pokračovala i cestou na závod, kdy jsme se nemohli do Lysé nad Labem nijak probít a nakonec skončili u drobných dopravních přestupků, a vyvrcholila zjištěním, že jsem doma zapomněla dětskou kombinézu a dítě má jen punčocháče a mikinu, takže rozhodně nemůže na půl hodiny ven. Tak čekali s Medvědem v autě, zatímco matka roku běžela. Běžela srdnatě, ovšem víc než na 5:03/km to na těch dvou mílích nedalo, není kde brát, plíce jsou sotva vzpamatované. Ale stejně - bavilo mě to, tyhle malý závody jsou vždycky fajn a krásně mě to namotivovalo zas se dostat do formy. Dnes je o den později, Nový rok s velkým N a o mě se nejspíš pokouší rýmička číslo dvě (odtud trudnomyslnost), což mi do plánů hodilo drobné vidle, zejména když dnes začíná dlouho očekávaný maratonský tréninkový plán. Naštěstí volným dnem.

 

Uvidíme zítra.